Takže lidi :D může vám být jedno jak se jmenuju :P stačí když víte že si říkám *VéRa* :D asi si myslíte že se jmenuju Veronika ale taky můžu být Alžběta, Iva, Karolína :D no to je jedno :D jsem docela šílená patnáctiletá puberťačka která nenávidí španát, týrání zvířat, lži a pomluvy.. ale neříkám že taky nepomlouvám :D píšu sem moje myšlenky, přání a je z toho příběh o Ivči, moje věrná kopie. Není to moje kamarádka.. prostě jsem to já v její podobě. Ona je hezká, s krásnou postavou, tmavými vlasy s růžovou, modrou a někdy červenou ofinou. A jestli chcete znát její příběh a moje přání tak čtěte dál... ;)

Únor 2012


Prý tajemství.

15. února 2012 v 21:22 Jak to začalo..
Nechceš se projít?" odskočím rychle od tématu, protože nechci myslet na to, jak se budeme loučit. A kdo ví na jak dlouho.


Opatrně!

13. února 2012 v 22:07 Jak to začalo..
Kolik že to je? DESET?! Ještě 4 hodiny. Asi umřu........


blbé 4 hodiny!

13. února 2012 v 21:40 Jak to začalo..
"No tak teda pojď sem. A nedívej se na mě těma svýma očima!" domlouvám mu a on je štěstím bez sebe, že si s ním povídám. "Ty můj mazle!"


Můj milý deníčku...co by se stalo, kdyby...

13. února 2012 v 21:24 Téma týdne
Konečně aktuální téma. Usmívající se Takto přemýšlím hodně často...


Ty můj mazle!

7. února 2012 v 21:51 Jak to začalo..
Ještě dlopuho jsme se tomu smáli. "No jo. Byla jsem drak!"


můj milý deníčku..tma jako v pytli

7. února 2012 v 21:35 Téma týdne
Tak to zase skusím formou deníku Usmívající se Snad se to bude dat číst Smějící se


Byla jsem drak!!

6. února 2012 v 20:45 Jak to začalo..
"Ivčo, je tady David" říká babička a přitom sleduje, jestli moje pohyby nejsou moc rychlé "mám ho pustit dál?"


jedna jedinná sedmikráska

6. února 2012 v 20:11 Jak to začalo..
Tak na to bych sama nepřišla... říkám si ironicky sama pro sebe..


Auvajs! Můj kotník

6. února 2012 v 19:36 Jak to začalo..
Pak se ozvalo "BUM!" a hned v zápětí "AUVAJS! moje noha!!"


Když se jeho rty dotknou mých

6. února 2012 v 19:17 Jak to začalo..
"Davide?" "Ano..?" "Co s náma bude? Jakto vidíš?" Mám strach a hodně velký... "Víš, Ivi..... "

Včerejšek a my dva

6. února 2012 v 18:42 Jak to začalo..
Chci tam vůbec jít?? přemýšlím a neuvědomuju si, že jsem to řekla nahlas. Naštěstí je se mnou jen Nad. Co tam chci dělat? Proč vůbec vzpomínat na včerejšek? Zase budu smutná a nebude sem nou žádná řeč. Najednou mi v kalvě blikl nápad. Dala jsem Nada na vodítko, vzala pro něj do kapse pár pamlsků a do puse dala rohlík. Šla jsem rychle, ale až jsem se blížila, zpomalila jsem. Vždyť já mám strach.. Bojím se svého nejlepšího kamaráda z dětství. Ale musím jít. Jinak budu další dny v nejistotě... v té strašné nejistotě... "CRRRR!" .. při tom zvuku sundávám třesoucí ruku ze zvonku. Už slyším něčí dupot. "Jéé ahoj Ivi, co ty tady?" zeptá se překvapeně David. Chci ho obejmout!! Už jsem vážně blbá.. "A- ahoj" vykoktám ze sebe a cítím jak se barva mojí pleti začíná podobat pěkně zralému červenému jablíčku "měla jsem cestu kolem.. tak jsem si přišla popovídat.. Máš čas?" "Na tebe vždycky." Mrknul!!! Jupííí! "Pozval bych tě dál, ale vidím, že máš hafana. Tak si můžem sednout na dvůr." "Proč ne.." Proč já blbá jsem sem šla.. A tak si povídáme a skvěle se vyhýbáme rozhovoru na téma Včerejšek a my dva. Nad si spokojeně běhá po jejich velikánském dvoře a my sedíme na houpací síti. Jako v muzikálu ze střední. Blesklo mi hlavou. Tak to šlo asi hodinu a půl. Musím to udělat.. jinak nebudu spát.. "Davide?" "Ano..?" "Co s náma bude? Jakto vidíš?" Mám strach a hodně velký... "Víš, Ivi..... "

co když...??

6. února 2012 v 18:17 Jak to začalo..
Já a jako rybička? Kde na to přišel. A David tady není, takže super. Vážně úžasné. Minuty se vlečou.. Chlapi něco kutí a já chodím ke studánce pro vodu. Přemýšlím... Já ho mám tak ráda. Doufám že i on mě. Po včerejšku mi to tak připadá. Snad to nejsou jen špatné dojmy. Odteď mi fialky připomenou včerejší den. Nebo spíš večer. Budou mi připomínat ty krásné pocity, nádherné chvilky, když jsme se loučili a museli jsme se do toho nutit. On je vlastně můj první opravdový kluk. Vůbec nic nejím. Už je něco kolem jedné hodiny odpoledne. Babička nachystala vynikající oběd, ale téměř jsem se ho nedotkla. Muselo jí to být strašně líto. Pak jsem si šla lehnout. Byla jsem strašně unavená a u pohádky se mi skvěle usnulo. Už jsem si na Davida ani nevspoměla. A spala jsem až do půl šesté. A pak začaly ty nejhorší chvilky. Co když to bylo jen ze srandy. Cokdyž to byl jen jeden večer?? A co když toje sázka?? To je ta nejhorší nejistota. "Babičko.. jdu se trošku projít." "Jen běž Ivi, jen běž." V ten moment za mnou zaklaply dveře. Jdu se podívat na to oblíbené místo, kde jsme včera seděli.

Ráno? Je to ráno??

1. února 2012 v 22:13 Jak to začalo..
Je ráno! Je ráno?? Dá se tomu tak řiíct? Asi hodně brzké ráno. Cože?? Pět hodin? To jsem tohomoc nemaspala.. NO nic.. Jdu se najíst. Hlad nenám.. To asi jen tak automaticky. O tevřu lednici a co nevidím. Opravdu tam nic nevidím. Otevřu skříň s pečivem a je tam jeden starý rohlík. Tak si udělám kakao. Vždt vůbec nemám hlad. Za to může David. Z toho něco bude. Doufám. Do lesa jedeme až v 7. Ty dvě hodiny jen tak ležím, loudám se po domě, plném spících a chrápajících lidí a sladce pochrupujících malých princezen a princů. Princů ne, prý to jsou Želvy Ninja. Omluvám se hoši.
První člověk vzhůru
! Už je 6.. jen hodina. A to bude ustaraných očí, proč jsem tak unavená a proč nechci jíst... "Ivčo nachstej se a pořádně se obleč. Venku je docela zima." říká mi děda a souká na sebe zelené maskovací kalhoty. Za pár okamžiků už sedíme v jeho staré rachotině, kteru jsem si svým způsobem oblíbila. Ten její zvuk se pozná na 10 kilometrů. Párkrát zahneme doleva, párkrát doprava a jsme u Davida. Vlastně u jeho táty. Jeho maminka bydlí v naší vesnici. To s tátou jezdí po cizině.
"Dobrý den" pozdravím slušně "kde máte Davida?" "Ten ještě vyspává. Nechtěj jsem ho po včerejšku budit. Ale vypadá to, že ty jsi čilá jako rybička."

"Jak voní fialky?"

1. února 2012 v 21:36 Jak to začalo..
Vnímám každý úder jeho srdce. (brouku je na tobě jak to pochopíš) Je mi krásně, tak jako nikdy. Cítím jeho vůni a můžu se nekonečně dlouho dívat do jeho očí. "Ivčo já tě mám vážně rád. Sice nechápu, jak jsem to mohl říct, ale řekl jsem a to už nevrátím." "Davide já tě mám taky ráda. A víc než kamaráda." To není možné. Tohle jsem teda nečekala. "Ivčo! Davide! pojďte za náma, budeme hrát nějakou hru." volá děda. "Tak pojď, ať tam nechybíme. Bude to jako za starých časů." A tak se řítíme z kopečka, ruku v ruce. A je to opravdu jako za starých časů. Ale jsme dřív byli jen kamarádi. "No lidi, to byla doba. Co jste tam tak dlouho dělali?" ptá se strejda. S Davidem se na sebe podíváme, a ani jednoho nenapadá co říct. "Dlouho jsme se..." říkám a David ve stejnou dobu řekne: "Povídali.." Vyprskneme smíchem. Radši to necháme plavat a jdeme konečně hrát. Zapojují se všichni, takže to bude něco skvělého.
Prý je něco kolem 2 hodin ráno. Malé dětičky šli spát. A my větší zpíváme, povídáme si a tak. Celou dobu sedím vedle Davida a nenápadně se držíme za ruce. Začali jsme se bavit něco o kytkách. "Voní ti fialky?" ptám se. "Jak vůbec voní. Já jsem k nim nikdy nečichal." "Tak víš co? Až povetou, tak ti nějakou utrhnu a přivoníš si." "To zní dobře!" Oheň plápolá a my dál vedem zajímavé debaty o všem a o ničem. Pořád si máme co povídat. Už jsem docela unavená, ale asi neusnu. Ještě budu chvilku s nimi a pak se oto pokusím. A zítra budu vstávat brzo. Pojedeme s dědou a Davidovým taťkou do lesa. Už se těším. Ještě přemluvím Davida, aby jel taky. Myslím, že to složité nebude....."Dobrou noc všichni!" zvolám po tom, co jsme se rozloučili s Davidem. Zajímalo by mě, jak to teď mezi námi bude. Nemůžu spát. Ach jo..Kolik je? Už půl čtvrté... pokaždé, když na něj pomyslím, mám motýlky v břiše. Takové příjemné šimrání. To mi brámí spát....