Takže lidi :D může vám být jedno jak se jmenuju :P stačí když víte že si říkám *VéRa* :D asi si myslíte že se jmenuju Veronika ale taky můžu být Alžběta, Iva, Karolína :D no to je jedno :D jsem docela šílená patnáctiletá puberťačka která nenávidí španát, týrání zvířat, lži a pomluvy.. ale neříkám že taky nepomlouvám :D píšu sem moje myšlenky, přání a je z toho příběh o Ivči, moje věrná kopie. Není to moje kamarádka.. prostě jsem to já v její podobě. Ona je hezká, s krásnou postavou, tmavými vlasy s růžovou, modrou a někdy červenou ofinou. A jestli chcete znát její příběh a moje přání tak čtěte dál... ;)

Leden 2012

Koktavá kráska.

31. ledna 2012 v 22:11 Jak to začalo..
"Promiň.. neuvědomila jsem si, že tě objímám tak dlouho." "Ale né. Vždyť se nic nestalo. Můžeš být ráda že máš ségru " uklidní mě David " a navíc mám rád objímání." Třeba mě má taky rád. Je to vůbec možné? Ale takhle to nikdy nezjistím. "A co holky? Už nějakou máš?" snažím se něco zjistit. "Víš, Ivi, já čekám na jednu, kterou mám rád už hodně dlouho, ale nemám odvahu jí to říct." říká smutně. "Tak jí to třeba naznač. Když ona nic nebude vědět, tak ji nikdy nebudeš mít." dávám mu rady jak na nějakou šťastnou krásku a přitom bych dala cokoliv, abych jí byla já. "A když jsme s tím začali, co kluci?" Co mám říct? Asi je pitomé říct mu že bych chtěla jeho. To je hodně pitomé. Chce to jiný plán. "No to víš. S kluky je to u nás těžké. Buď nejsou na skladě nebo jsou zamluvení. Takže taky nic." "Tak to není dobré. Tak pěká holka jako ty by si někoho zasloužila. Zkrásněla jsi, víš to? Už nejsi taková Pipi dlouhá punčocha" Vážně to řekl? "Ty ses taky změnil. Málem jsem tě dnes nepoznala." To je tak divný rozhovor. " A nemusíš se předemnou stydět.." Doháje!..Všimnul si toho. "Když.. já.. víš.. ono to jinak nejde.." vykoktám ze sebe. "Pojď za mnou prosimtě, ty moje koktalko." Obejmul mě! Sám od sebe. Už vím co udělám. A dala jsem mu pusu. Když se na mě podíval, tak jsem mu nevinně řekla: "To vyplynulo ze situace." A on nic neřekl, jen mi dal další pusu a další a další... "Přesně tohle jsem chtěl. Ty jsi ta holka, kterou mám rád už od svých osmi let a která mi brání v noci usnout a ve škole přemýšlet, jak moc na tebe myslím."

To malé trdlo.

31. ledna 2012 v 21:36 Jak to začalo..
Takový klid... jen ozvěny jejich zpěvu a hlasité dýchání Nada a Neba. Občas zašumí listy ve větru a dokonce slyším něčí kroky. Počkat počkat... kroky tady neněly být. Rychle se otáčím s dívám se, co za vtěrku přichází. David! Jaké překvapení. říkám si kysele, ale jsem ráda, že přišel. "Co ty tady tak sama vysedáváš?" "Vždyť nejsem sama, mám tu hafany." řeknu s úsměvem. "Ano, jistě...svoje velké kamarády." "No jo. A co ty tady? Nehrál ses néhodou s holkama?" "Hrál, ale pak si vybrali jinou oběť a tak jsem šel hledat tebe." povídá a přidá k tomu i mrknutí. Mrkl na mě? Opravdu? "Tak si přisedni, když už jsi tady." a hned uvolňuju místo vedle sebe. A tak si povídáme co se stalo za těch 5 let, co jsme se neviděli. To je doba. Jak jsem to bez něj mohla vydržet?
"
Víš, občas jsi mi chyběla. Vzpomínal jsem na ta naše dětské roky a přemýšlel, co asi teď děláš, jak vypadáš a jestli se máš dobře. Doufal jsem, že jsi tady šťastná. A když se naskytla možnost sem přijet, tak jsem neváhal." On je tak milý. Už není to malé trdlo. je to super kluk a asi mu na mě záleží. "Taky jsem na tebe myslela a hodně často. A vzpomínáš jak jsi mi dal toho medvídka? Mám ho na posteli a bez něj neusnu." Cítím, jak rudnu (promiň Triss.. musela jsem to použít) "Vážně?" říká překvapeně "to jsem si nemyslel, že bude mít takový úspěch." "Od tebe by měla úspěch i smradlavá ponožka." To jsem asi říkat neměla. Asi to jde hodně poznat, že ho mám moc ráda. Tak se smějeme a dál si povídáme. Pak mi přišla esemeska. "To je od mamči.. Ivčo máme Terezku!! Jupííííííííííííí! Je to holka!! Davide můžu tě obejmout? Já jsem stašně šťastná!" Ani nečekám na odpověď a vrhnu se mu kolem krku. A tak se objímáme a psy na nás zírají ´co že to děláme´...

Když se zamiluje kůň

31. ledna 2012 v 20:32 Jak to začalo..
Kde je? Kam mohl tak rychle zmizet? napadlo mě. Najednou mi někdo zaklepal na rameno. Rychle jsem se otočila a viděla jsem zase ty oči. Nechápu, co mě na nich tak fascinovalo. Asi ta barva. Nedokážu je přesně popsat. Trošku oříškové, zelené a modré. Jo a ještě šedé. Možná i víc barev, ale ty nerozeznám. "Ahoj" řekne ani stydlivě, ale ani sebevědomě. Byl to ten stejný kluk, kterého jsem znávala. "Jé ahoj. Tebe jsem tady nečekala." "No vidíš. A já jsem s tebou počítal." Je to on! A je úžasný.
"Když se zamiluje kůň tam někde v pastvinách, láskou hlubokou jak tůň tam někde v pastvinách..." začal zpívat Tonda. To je můj strýc, ale těch je tady tolik, že je raděj oslovuju jménem. Naše písnička. Máme jich hodně vzpomínkových, ale tahle je něčím výjmečná. Bylo to na mojich osmých narozeninách, když mi David dal plyšáka. Medvídka, který drží srdíčko s nápisem "Miluju Tě!". To byl poslední den, co jsem Davida viděla. Pak odjel někam do ciziny a nevrátil se. Až teď. "Na co si vzpomeneš při téhle písničce?" ptám se Davida a jsem překvapená, když se jen usměje a začervená se. A za okamžik už mi ho odvádí moje minisestřenky Ája a Renča.
Ten úsměv je tak sladký.
A tak jen sama stojím a vzpomínám. Toho méďu mám na posteli a bez něj neusnu. Je to takový můj talisman. "Tak nic no. Ten už asi nepřijde." říkám si při pohledu na něj a sestřenky, jak si hrají na babu. A jdu si sednout na můj oblíbený pařez. Je to kousek odtud, takže jen řeknu bábince kam jdu. "Prosimtě vem s tebou i psy. Jen tady žebrají o jídlo."
A tak jdu i s vlastními bodyguardy.

Ach ty oči

31. ledna 2012 v 18:50 Jak to začalo..
"A pak jsem ho musel táhnout až sem přes tyhle kopce" dokončuje děda a ukazuje na kopce kolem sebe. A že jich tam je. Calá tahle vesnice je obklíčena kopci a lesy. Ještě že mě sem mamča pustila. Už jsem dlouho nebyla tak dobře naladěná jako dnes. Milion známých a téměř celá rodina se sešli, aby si spestřili jeden úplně obyčejný červnový víkend. "Babi? Co je tohle za kluka?" ptám se s úžasem. Dosněda opálený kluk, černé vlasy jako uhel na krátko ostříhané a ty oči... aach .. tak krásné oči jsem ještě neviděla. A teď se dívají na mně. Jsem jako v transu. Nic jiného pro mě neexistuje.. jen ty oči. "Ivčo! vnímej!" křičí na mě a mává mi rukou před očima babička. "Co je? Říkalas něco?" ptám se zmateně. Jak může být někdo tak krásný...? Černé tričko mu podfukuje mírný vánek a vůbec nevadilo, že má tmavé tepláky a obnošené tenisky. Všechno k němu skvěle sedlo. "Říkala jsem, že je to David." DAVID!??? Ten David?? Ten, který mi bral bábovičky na pískovišti, střihal mým barbínkám vlasy a v první třídě mi čmáral na ruce? To není možné. To se mi snad zdá. Z toho malého drzého smrada vyrostl takový krásný kluk? To nemůže být pravda. Až ted jsem si uvědomila, že se červenám. A zase se na něj dívám. Naše pohledy se střetly. V ten moment mnou projel mráz. Dívali jsme se na sebe asi tři sekundy a pak jsem se podívala jinam. Připadalo mi to jako věčnost. A když jsem se chtěla znovu podívat do těch záhadných očí, už tam nebyl...

Můj milý deníčku...zoufalství

30. ledna 2012 v 22:14 Téma týdne
"Konečně nějaké téma, na které by se dalo něco napsat" říkám si, ale když nad tím tak přemýšlím, tak mně nic normálního nenapadá. Tak se pokusím.. Usmívající se

Kluk odvedle

30. ledna 2012 v 21:46 Jak to začalo..
"Nebe! Nade! Kde jste vy moje psiska?" volám na ty dvě psiska. Najednou na mně zezadu skočí nějaké potvory. Jistěže to je Neb s Nadem. "Notaak. Hoši, můžete mně konečně pustit? Ráda bych se pozdravila i s dalšími." domlouvám jim, když se rozhodli mně oblíčit, svalit na zem, a slintat mi do tváře, dokud by je někdo neodtáhl pryč. A to by musel být hodně silný člověk, aby odtáhl dvě dogy. Na první pohled jsou k nerozeznání. Ale kdo se podívá líp uvidí, že Nad má jedno ucho maličko světlejší a Neb má špičatější uši. "Fuuj! To byl kdo?" zeptám se a vím, žese odpovědi nedočkám. Něčí slina mi přistála přímo přes oko, takže nic nevidím. Setřu ji rukávem od mikiny. Hoši vycítili zlobu v mém hlase a tak se raděj stáhli a šli slintat na někoho jiného. Doopravdy jsem se na ně nezlobila. Stačilo, aby vykulili ta hnědá kukadla a bylo po hněvu. Tak si raděj rychle sednu, aby zase "nezaútočili". Musela mi ta slina spadnout přímo do oka? Né že bych byla nějaká městská fiflena, ale slina v oku není nic příjemného. AAAch toje vůně. Tohle chbělo k dokonalosti kdešního dne. Grilované kuřecí maso. MMmmmm... "Lidi! Konečně jsem tady!!" zavolám na celou rodinu a několik známých. "Ivčo, prosímtě, kde jsi tak dlouho?" ptala se babička. "Ty dvě bestie mně nechtěli pustit" řeknu a podívám se jak si pochutnávají na mase, které babička označila jako nejedlé. Hudba utichla a začalo se jíst. Bylo slyšet jen šepot, křičení dětí něco na způsob: "Já už to nechci!" nebo "To maso je moc mastné." a dědovo povídání o tom, jak zastřelil kance. To utichnou i ti největší nezbedové a "hltají" každě dědovo slovo. Ten pokaždé řekne něco jiného, takže tahle historka nikdy nokoho neomrzí. Přesně tak si to pamatuju. Když mě bylo nějakých 6 let, sedávala jsem dědovi na klíně a taky tak poslouchala. Občas mě za moje copy zatahal David, kluk odvedle. Kde tomu je konec...?

Neb a Nad

30. ledna 2012 v 21:07 Jak to začalo..
Pořád před očima vidím obrovský kruh, tvořený mými nejmilejšími, kteří ve tmě společně hrají na kočku a myš. Pořád se mi vybavuje od ohně znějící mohutný zpěv. Kéž by tomu bylo tak i dnes. "Dobrý večer!" pozdravím už dobře známého řidiče autobusu. "Tam jako vždy?" zeptá se přátelsky pan Eda. "Já jezdím i někam jinam?" Sedám si na sedačku hned u řidiče, abychom si mohli povídat. Čas utíká strašně rychle. Je něco kolem půl sedmé. "Tak, a jsme tady" řekl pan Eda, ikdyž ví, že to znám naspamněť. A tak se rozloučím a vychutnávám si moji oblíbenou trasu. Scházím dole mírným kopečkem, pak zahnu doleva, jdu kolem obchodu, zahnu doprava, přes most, pak zase doleva. Z každé strany mě obklopují stromy, nejspíš buky a břízy. Ještě mi zbývá prudký stoupák a budu tam. "Ty si má trnka ty si můj strom, ty mňa podepřeš až půjdu dom....." slyším jednu z našich oblíbených. Jěště se k tomu svým štěkotem přidají Neb a Nad a jarní, téměř letní atmosféra je na světě. "Ivčoooo!!" křičí na mně skupina mojich bratranců, sestřenic dalších dětí "pospěš! Už na tebe čekáme." A tak přidám do kroku. A jsem v mém ráji! Miluju to tady. Šumění listí stromů, štěkání psů, zpěv a do všeho ještě vyprávění historek.

Jdu spát k bábince!

29. ledna 2012 v 21:58 Jak to začalo..
ASI PŘED DVĚMA LETY...
Je pátek večer a já sedím na posteli. Nad ní jsou vylepené moje kresbičky, fotky a tak. Mám docela šílený pokoj. Dvě stěny jsou fialové a další dvě i se stropem jsou křiklavě zelené. A i já jsem šílená. Přiznávám. Ach ta nuda... chtělo by to něco podniknout. Je přece červen. Venku je světlo dlouho a já sedím doma. "Mamíí! plánuješ něco na víkend?" křiknu na ni. "Ne. Proč se ptáš? Chceš někam jít?" ptá se máti a doufá, že někam konečně vypadnu. A měla bych. Mamča čeká mimi a chce si chvilku odpočinout. A Marek? Moje spřízněná duše je někde v Americe. Přijede jednou za rok. Někdy ani to ne. Tak moc bych ho potřebovala. Říct mu všechno, co mě trápí. Bohužel. A tak dál sedím, nudím se a čtu si asi po osmé Upíří deníky. Strašně obdivuju Elenu. Je krásná, má skvělého kluka, úžasnou sestřičku, a moc dalších věcí. Doufám, že taky budu mít sestřičku. Z přemýšlení mě vytrhla mamča. "Ivčo" začala "teď volala babička, jestli u nich nechceš spát." "Já? U babičky? Jasně že jo!!" Jupíí! Spaní u babičky je vždycky super! Jestě když tam bude i děda. To bude legrace! "Tak já jí to řeknu. A prý si máš vzít věci do kostela." říká mamča a spiklenecky na mně mrká. Ještě lepší. Takže... co si vezmu.. ano.. jedno triko po Markovi, vytahané tepláky a velkou mikču, kterou jsem sehnala ve výprodeji. To v naší řeči znamemá oblečení do kostela. Takže je mi jasné, že pujdeme buď na chatu, nebo budeme na dvoře s celou veklou rodinou hrát fotbal nebo něco podobného. "Ivi! Autobus ti jede ta deset minut. Měla by sis pohnout." volá na mně od televize máti. Zase se dívá na romantiku :D

nad hlavou svítí hvězdy

29. ledna 2012 v 18:50 konečně patnáct!
"Davídku nedáš si večeři?" ptá se jeho maminka. "Ne, díky mami, ale nedám. A pojď sem. Chci ti někoho představit." dělá mi to ještě horší, ale z druhé strany mě to potěšilo. "Mami, tohle je moje dívka Ivča." řekne David a já rozpačitě odpovím "Dobrý večer." Co mám dělat? Usmát se? Tak jo. SÝÝÝR! "Ahoj Ivanko. Můžu ti tak říkat?" zaptá se mile. A tak pořád s rudými tvářemi odpovím "Můžete." Při představě, že by David nezamkl dveře a jeho maminka neklepala, je mi na omdlení. Kdyby tak viděla... no raděj na to nemyslím. "Tak já Vás tady nechám. A kdyby jste měli hlad, tak stačí zavolat." A mizí za zavřenými dveřmi. David zase zamyká. Přisedne si ke mě na postel. Jen tak povídáme a pak se zase vrhneme k tomu úžasnému líbání. Tentokrát to dál nezajde. Ale pozdě. Už citím Davidovu ruku pod tričkem. "Broučku teď už ne. Vždyť máte plný dům lidí. Cokdyby zase někdo přišel." snažím se mu odporovat, přitom chci úplný opak "raděj mě pojď doprovodit, už je pozdě." A tak jdem, ruku v ruce potemělou ulicí. Nad hlavou nám září Měsíc a hvězdy. "Jé podívej. Padá hvězda!" křikne David. "Tak si něco přej." řeknu mu rychle. "Nemám co si přát. Mám tebe a ty jsi moje všechno." Zase se líbáme. To nás nikdy neomrzí. "Miluju tě beruško moje" zašeptá mi do ucha.To jsou ty nejkrásnější slova, které by chtěla každá holka slyšet pořád! Všechny potřebujeme od kluků dokazovat, že jim na nás záleží a že by nám snesli modré z nebe. "Taky tě miluju!"

Klepy klep.. tady je maminka!

29. ledna 2012 v 18:12 konečně patnáct!
"Tak já Vás tady nechám o samotě" řekne Marek a mrkne na mně. V ten moment se na mě podívá i David. Jeho výraz říká něco jako "On o to ví?" ale nevěnuju tomu moc velkou pozornost. "Tak to budeš stráášně hodný" oplatím mu to. "A vrať se než bude tma, aby tě naspapal vlk." Co mu mám odpovědět? Nic mně nenapadá. Stejně už je daleko. Takže bych... "Beruško.. konečně jsme sami!" To zní, jakoby mu Marek vadil. Ale to je jedno. "Máš pravdu. Od včerejška to byla celá věčnost." Tak miluju ty jeho polibky! Sladké a vášnivé. Až se mi z toho dělá mráz na zádech. "Brrr." "Copak miláčku?" ptá se starostlivě. "Nic.. jen .. pokračuj prosím!" MMmmmm.. jak to tak dělá?
Po několika minutách, možná hodinách se naše rty oddělili. Vůbec jsem si nevšimla, že jsme se přesunuli do Davidova pokoje.
Byl plný moderní techniky. V jednom rohu byla velká postel, ale nebyla dřevěná jako moje. Její nohy byly šedé a pravděpodobně železné. Bílé prostěradlo skvěle doplňovalo černé povlečení. Vedle stál šedý noční stolek. Vlastně celý pokoj byl černo-šedo-bílý.
A když jsem si všimla, že už nemám ani tričko, začala jsem ho taky svlékat. Projela mnou vlna vášně, jako blesk v letní bouřce. Bylo nám oběma jasné, k čemu dojde...
"Davíkdu! Davčo!" KLEP KLEP! "tady je maminka!"
Tak tomu se říká zákon schválnosti! "A doprkýnka! Rychle se obleč a dělej jakoby nic.." dával David rozkazy. A tak jsem poslechla, ikdyž to nenávidím. Jěště mrknu do zrcadla a pak jsem jen seděla na posteli. Tváře rudé jako rak, ale s tím se nedá nic dělat...

seznámení..

28. ledna 2012 v 0:04 konečně patnáct!
A tak jsme vyrazili. Po cestě jsme zase probírali milion věcí. Tentokrát se Marek svěřoval mně. Říkal mi něco o svojí holce. Prý by spolu chtěli bydlet, ale Marek by se nejraděj vrátil k nám a ta jeho Markéta chtěla zůstat v Praze. Takže to mají hodně složité. Mohli by bydlet u nás. Třeba by přibylo dětí a měla bych se pořád komu svěřovat. "A nechceš ji někdy ukázat svojí mladší sestřičce? Třeba by jsme byly kamarádky." doufala jsem. "No to bys chtěla. A pak by ses svěřovala jen jí a mě né. S tím nepočítej moje malá." vtipkoval zase. Moc dobře věděl, že oslovení "moje malá" nenávidím. "MOJE MALÁ??!!" snažím se na něj zlobit, ale moc mi to nejde. "Tak se hned nečerti, ňufinko" Tak to je moc. Tak se nesměju ani s mojí nejlepší kámoškou. "Jako kdybys nevěděl, jak to myslím. Ale já vím , že víš. Už tam budem. Necháš nás chvilku osamotě prosím?" ptám se a vím že nechá. "Jak si přejete, Vaše výsosti!" odpověděl podle mojeho očekávání. "CRRRR!" ... "MIláčku! chybělas mi!" Bože to jakoby jsme se neviděli 2 roky. Přítom to byl jen jeden den. "Ty mně taky! Ani nevíš jak moc!" zdálo se to jako nekonečné objetí a vydržela bych tak věčně, kdyby nás Marek nevyrušil. "Ehmm.. lidi? já jsem tady taky! Halooo! Nerozmačkejte se vy dvě hrdličky!" jako vždy vtipkoval. "Jé promiň! Marek.. a David" představila jsem je. "Je mi ctí, že můžu znát milého mojí sestřičky." řekl Marek a všichni jsme se začali smát. Tak a ledy jsou prolomeny. Po celou dobu, co jsme seděli u Davida na houpací lavičce, si Marek Davida zkoumavě prohlížel. Bylo to jakoby na něm nemohl najít jedinnou chybu. A on je bezchybný. Oba jsou bezchybní.

bráška je doma!

27. ledna 2012 v 23:26 konečně patnáct!
"Občane!! Vstávej!!" ... "Mmmm? Co chceš?" Kdo mně to zas budí??!! "No to je mi pěkné přivítání! Člověk přijede navštívit svou mladší ségru a ona na mně tak hnusně! To si na tebe budu pamatovat!" řekl někdo, kdo je asi můj brácha. "BRÁCHA???!! Co ty tady?" ptám se a objímám ho jako kdyby jsme se půl roku neviděli. Jenže my jsme se opravdu půl roku neviděli. Chyběl mi a strašně moc. On je typ člověka, kterému můžete říct úplně vše a víte, že se to nikdo nedozví. "Dobře víš, že bych si nikdy neodpustil, kdybych neviděl tvou fotku na občance." vtipkuje hned po ránu. Komukoliv jinému bych vynadala, ale jemu ne. "Máš štěstí, že ji ještě nemám. Ale mám pár nových věcí, které bych ti chtěla říct. Jestli máš čas." snažím se taky o vtip, ale pak posmutním, když vidím jeho výraz. To ne! Že zase neodjede za hodinu a na X let. Prosím jen to ne! "Promiň," říká smutně "ale zůstanu, jak nejdýl to půjde." dodá vzápětí. "Jupííí! Ani nevíš jak jsem se bála, že zase odjedeš." říkám s velkou úlevou. "Snažil jsem se to zařídit. Kvuli tobě! Takže teď povídej. S čím ses chtěla svěřit? A řekni úplně všechno! Víš, že se nemusíš stydět." A tak jsem mu vše řekla, nešetřila jsem detaily, takže jsem se většinu rozhovoru červenala jako rak. Povídala jsem mu o Davidovi a o všem kolem něho. Taky o Gabriele, které bych nejraděj vyliskala. A o ostatních věcech. "Toho tvého Davida bych chtěl poznat. Jestli by ti to nevadilo." řekl asi po dvou hodinách od začátku rozhovoru. "Blázníš? Budu ráda, když ho poznáš. Pak mi řekneš svůj názor na něj, jasný?.." pronesla jsem konečně pořádně vzbuděná a začala jsem plánovat. "..sice jsem měla jiné plány, ale to počká." Kéž by si padli do noty! Záleží mi na nich a nesnesla bych, kdyby se neměli rádi.

PÍÍÍÍÍÍÍÍÍP!!! PÍÍÍÍÍÍP!

27. ledna 2012 v 22:33 konečně patnáct!
.. a tak pomalu, ale jistě upadám do říše snů, kam můžou i draci. Ale dnes tam pustím je jednu osobu. Blíží se konec mých narozenin. Tak rychle to uteklo. Vím, že je to pořád dokola, ale bylo to nádherné. Nemyslím na nic jiného, než na něj. Tak se projevuje zamilovanost. "PÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍP!!!!!!!!!! PÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍP!!!!!!!" rozeznělo se pokojem, až se polička rozdrnčela. "Ty čerepe! to jsem se lekla" Júú esemeska od miláčka. "Já tobě taky děkuju beruško! Máš pravdu, bylo to nádherné a to jen díky tobě. Nedokážu si vedle sebe představit nikoho jiného než TEBE beru. My spolu prožijeme celý život. A to ti slibuju, že nám bude nádherně, jako dnes..dokonce ještě líp. Miluju tě navěky! A taky přeju dobrou noc a co nejhádhernější sníky! Představuj si jak Tě líbám všude, kde to máš ráda..." ....... 23:56 .. měla bych spát.. Kéž by to šlo. Proč mi to napsal? Teď si to představuju a nedokážu přestat. Musím za ním zítra zajít. Asi bych bez něj umřela. Miluju ho! a teď konec přemýšlení a jde se spát! "Chrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr...."

Dárkýýý...

27. ledna 2012 v 21:37 konečně patnáct!
"Doufám, že se ti alespoň trošku líbí" řekla mamča. Dělá si sradnu? Nejlepší den v mém životě. Ale neřeknu jí to. Prostě ne! Ještě by mi vynydala. Ikdyž.. už mám patnáct. Ale i tak to bude takové "maličké" tajemství. A utíkám do pokoje podívat se na mobil. Být celý den bez své ruky není nic jednoduchého...pomyslím si. A v pokoji mě čeká nejen mobil, ale i hromada.. to myslím vážně.. dárků. A uprostřed toho všeho byl obrovský plyšový modrý slon (dík za tip B.L.O.N.D. Ten mně ze všeho zaujal nejvíc. A tak jsem se vrhla do tech dárků. Trhala jsem, odmašlovala, některé jsem rozbalovala opatrně a při tom přymýšlela, co by v nich mohlo být. Pak uslyším: "Ivcooo? Ivco kde si?" To je moje mladší sestřička Terezka. "Teres, tady jsem.. v pokojíčku." Má teprve 2 roky, ale je přehnaně chytrá. Beruška moje. Ona je sluníčko celé naší rodiny. Ale dost už! "Ivco co to dělás? Ty máš dájecky?" Ona je tááák sladká. Ty její hnědé kudrnaté vlásky, veliké očička a vždycky úsměv na rtech. "Mám dárečky. Pojď mi pomoct rozbalovat." A tak spolu dál trháme, čteme přáníčka, povídáme si o tom krasavci odvedle a nakonec moje malá Térinka usne, jako by ji do vody hodili. Pěkně si pochrupuje a já přemýšlím nad úžasným dneškem. Pokaždé, když si na to vzpomenu, mám motýlky v břiše. To je úžasný pocit! To ani nejde popsat, ikdyž bych Davidovi ráda přiblížila své pocity. Prostě to nejde. Ale je to tak nádherné, že se mi chce plakat. A ještě lepší je, že ho miluju čím dál víc, ikdyž jsem si myslela, že to už víc nejde. Měla bych mu poslat esemesku na dobrou noc. Tak a jde se vymýšlet. "Broučku můj! Děkuju ti za úžasně zpříjemněný den. Bylo to něco nádherného.. nic lepšího jsem nezažila. Jsem ráda, že to bylo s tebou. Miluju Tě a nikdy tě nechci ztratit. Dobrou noc a leště lepší sny.... "

poprvé...

24. ledna 2012 v 19:43 konečně patnáct!
...pak mě líbal po celém těle. Bylo to nádherné. "Pokračuj miláčku" řekla jsem celá žhavá, ale taky vystrašená. "Opravdu chceš?" zeptal se překvapeně. Jen jsem stydlivě přikývla. Tak mě znovu začal líbat. Tentokrát ještě vášnivěji. Navzájem jsme si svlékli oblečení a strašně dlouho jsme se mazlili. Pak si podle jeho slov "nasadil čepičku" a já jsem se začala bát, jestli jsem neudělala chybu. Já se tak stašně bojím. Co když to bude bolet? Ach jo. Ale věřím mu, tak snad bude opatrný. A opravdu byl. Sice to docela dost bolelo, ale pak to bylo krásné.... co krásné? NÁDHERNÉ! Tak strašně moc ho miluju. Víc než kdy předtím. Bylo to správné rozhodnutí. Jestě dlouho jsme se objímali. "Miluju Tě!" opakovali jsme si navzájem stále dokola a pak jsme se hádali, kdo víc. Už bylo víc než 5 hodin, když jsem si uvědomila, že někde nezámo kde pobíhá Alfa. Naštěstí byl vycvičený, a tak stačilo jen zavolat a ve zlomku sekundy stál u mojí nohy. Hned je o starost míň. Pak jsme se ruku v ruce vydali do víru malovesnice. "To zase bude pomluv" řekl David, jakoby mi čelt myšlenky. "Ber to z té lepší stránky. Alespoň budeme polulární." odpověděla jsem s úsměvěm. Pak jsme se asi půl hodiny loučili před našim domem. Zase mi bude chybět. Miluju ho čím dál víc a nenávidím to loučení. Ale to k sobě bohužel patří. A tak jsme od sebe nedobrovolně odtrhli rty a pak i ruce. Vždyť mi chybí už teď a to ho ještě vidím. A tak jsem zamířila domů. Hned ve dveřích mě vítala mamča v ruce s velkou čokoládou a se slovy: "Tak co? Jak bylo? Nejsi nějaká veselá?" Co jí mám říct? Pravdu si chci nechat jen pro sebe. "To budou ty narozeniny." zalhala jsem.

Řetízek s beruškou..

23. ledna 2012 v 21:55 konečně patnáct!
"Nic tak strašného se nestalo. Jen ses připravila o překvapení. Ale když už si tady, tak to bude muset zůstat tak, jak to je. Jen mi pojď pomoct roztáhnout tuhle deku." řekl David s klidnou hlavou.Až teď jsem se pořádně podívala, jak je to tam krásné. Všechno sladěné do růžové a červené barvy. Několik balonků ve tvaru strdce mi vehnalo slzy do očí. Protože bylo něco kolem druhé hodiny, pátek a měsíc květen, mohli jsme si klidně sundat budny a jen tak ležet a povídat si. Občas jsme si uzobli kousek z pizzy, na které bylo moc kukuřice a sýru, a kterou bych mohla jíst pořád. Popíjeli jsme jahodovou limonádu a bylo nám nádherně. Byl to nádherný stvořený k nádherným věcem. Pak jsme začali louskat vlašské ořechy. Ty mám taky moc ráda. Strašně moc jsem si té chvily vážila. "Děkuju ti moc miláčku" řekla jsem a v očích se mi zase zaleskly slzy. Slzy štěstí. "Ještě mi neděkuj a raděj dál louskej oříšky" s lišáckým úsměvem odpověděl. V ten moment jsem to nepochopila, ale pak mi to došlo. V jednom z těch oříšků byl ukrytý stříbrný řetízek s beruškou. Bože to je nádhera. Nebyla jsem schopná mluvit a tak jsem jen Davida objala. A pak jsem mu děkovala a pořád dokola opakovala, jak je to krásné a že si to ani nezasloužím. Naštěstí je to chytrý kluk, a když ho to neustálé děkování přestalo bavit, umlčel mě polibky. Tak dlouhými a sladkými, že si to ani nedokážete představit. Celá jsem se chvěla, když pomalu postupoval ke krku a pak...

Překvapený brouk..

23. ledna 2012 v 21:21 konečně patnáct!
A tak bloudím poloprázdnými ulicemi a hledám tu správnou odbočku ven z vesnice. Pryč od všech starých pomlouvačných tetiček, které se schovávají za milé úsměvy a taky od těch "největších borců", které neuvidíte jinak, než s kapucí na hlavě a nekalýmí úmysli v hlavě. Konečně jsem to našla. Už jen pár kroků a budu úplně izolovaná od všeho. Téměř vidím tu moji lavečku, kterou před několika lety vyrobil můj děda přesně na míru na tohle místo. Kromě nás dvou o tomhle malém ráji nikdo neví. Moc lidí kolem prošlo, ale ani jeden z nic se nedíval kolem sebe. Všichni někam spěchají. To je jejich mínus. Teď jsem postřehla nějaký pohyb, ale děda to nebyl. Něco růžového, a taky červeného. A ta vůně... přímo andělská..to budou ty růže. Počkat! Kde se tam vzaly růže?! Rostla tam nanejvíš nějaká sedmikráska, občas pampeliška.. ale růže nikdy. No tak to jdu proskoumat. Už tam vidím líp. Vypadá to jako nafukovací balónky. A rozvěšuje je někdo v modré bundě. "Kdo má modrou budnu?" ptám se šeptem Alfy (můj pes) a taky trochu sama sebe. Tu sem vidělajen na Davidovi nebo na mojí mamce. Takže to bude David. To je ale překvapení. :) Čím víc se přibližuju, tím větší mám strach. Ani nevím proč. Sama jsem chtěla, aby to bylo něco výjmečného, ale tak nějak se bojím. Celou dobu je David ke mně zády, takže ho docela překvapím veselým pozdravem "Ahoj broučku!". Rychlostí blesku se otočí a sleduje, kdo ho to vyrušil. Když tam uvidí stát jen mně a ne žádnou příšeru nebo hejkala, docela si oddychne, ale pak si něco uvědomí a začne mluvit šťstně, ale podrážděně "Ahoj beru, co ty tady tak brzo? Neměla jsi přijít až za půl hodiny?" co? kdy? jak? proč? a pak mi to došlo "Já jsem něco pokazila, že? jestli jo tak se moc omlouvám, ale celý den jsem u sebe neměla mobil. Dokonce ani teď nemám." vysoukala jsem ze sebe omluvu...

zapomenutý mobil a nudná škola

23. ledna 2012 v 20:38 konečně patnáct!
Až v autobuse, který jsem stihla jen tak tak, jsem si uvědomila, že nemám mobil. No to bude! Vždyť bez mobilu jsem jako bez ruky. Jen jsem doufala, že mi nevypadl cestou. A tak jsem si začala zvykat na prázdno v kapse. Otrěsný pocit. A když si za mnou sedla kamarádka Terka, tak jsem na to téměř zapoměla. "Dnes vypadáš nějak..jinak. Líp než jindy" chválila mi Terka moje "spešl" objemné vlasy, které mám jinak splihlé jak zmoklou slámu. Taky jsem měla nové šaty v gothic stylu od mojí milované tety Evy. Byla jsem celá nová. "Tak dík no" řekla jsem s ůsměvem svoji obvyklou odpověď na na jakoliv kompliment od kohokoliv. Ale vážně mně to potěšilo. Už jsme přijížděli na zastávku. A teď ještě pár desítek metrů do školy. Ach jo.. to bude zas nuda. V matice budu zas poslouchat písničky. No vlasně nebudu. Nemám mobil. a znovu Ach jo... fakt super den. Škola uběhla docela rychle, hlavně nudně a nezajímavě a teď konečně domůůů! Hurááá!! po cestě přemýšlím, jak si zpříjemnit den. Takže..ponořila jsem se do přemýšlení.. teď půjdu se psem a pak budu celý zbytek dne ležet zahrabaná pod peřinou a budu se dívat na nějaký pořádně romantický film. Asi se posté podívám na "Zápisník jedné lásky". Nečekaný nápad! Hodím batoh do chodby a hned jdu ven. Vezmu si psa a jdem se podívat na moje oblíbené místo. Je to kousek odtud, takže bych měla být do hodiny zpátky. A tak jsme vyšli..

Už je to tady!

23. ledna 2012 v 19:39 konečně patnáct!
Ano, ano.. už je to tady! přesně před patnácti lety jsem se narodila. Jupíí. Na tohle datum jsem se už hodně dlouho těšila i s mou kamarádkou, která je o den mladší (Vůůbec se ti nesměju Trisko :P) No a konečně to přišlo! Dnešní den musí být nejúžasnější, nejšílenější a dokonalý. Nemusí být dokonalý, hlavně ať je krásný. Od samého rána mně těší jedna zpráva za druhou. Všichni mi přejí hodně štěstí, zdarví a jiné ohrané blahopřání. Sice mně to těší, ale čekám něco výjmečného, něco, co se bude lišit od těch ostatních. Teď přeje maminka: "Hodně štěstíčka, zrdavíčka a ať Vám to s Davidem vydrží!" No to si piš, že vydrží. Budeme mít maličký domeček, (který mám mimochodem už teď vybraný) v něm dvě dětičky, vkleci plno křečků, na dvoře psa, zapálený ohěň v krbu v obýváku, kde budeme my dva sedět a všchno sledovat.
Mám to ale pěkně naplánované. Už jen stačí přemluvit Davida na toho psa. To bude ještě tvrdý oříšek, ale zvládnu to. A protože je pracovní den, tak musím do školy. Už tak mám díky tomu mému přemýšlení jako vždy spoždění. Snad stihnu autobus. Jestě na sebe obleču mikinu a obuju boty. Teď snad budu muset utíkat, abych dorazila v čas. To nám ten den pěkně začíná. A utíkám jako o závod.

Nevinnost

22. ledna 2012 v 18:06 Téma týdne
A co to ta nevinnost vůbec je? :D
Je to už celkem dávno, když jsem byla taky téměř nevinná. Poslouchla jsem rodiče, chodila do kostela, nenadávala, neodmlouvala. Prostě a jednoduše jsem byla vysněné dítě jaké by chtěl každý. Asi to bude velice známou pubertou. Z hodného děcka se stala rebelka tělam i duší, která kašle na školu a jiné povinnosti a dělá si to co chce. Všem řekne svůj názor na rovinu, ať je to ředitel školy, rodiče nebo i ta blbá tužka, která nechce psát. Jsem ráda, že jsem se změnila. Sice na mně lidi nadávají, ale to je jejich názor a já jim ho neberu. Podle toho si pak na ně udělám svůj názor na ně. Za tu změnu bych chtěla poděkovat hlavně mým kamarádkám (Trisce a Blonďákovi) a mojemu chrobákovi, kteří na tom mají taky svůj podíl ;)