Takže lidi :D může vám být jedno jak se jmenuju :P stačí když víte že si říkám *VéRa* :D asi si myslíte že se jmenuju Veronika ale taky můžu být Alžběta, Iva, Karolína :D no to je jedno :D jsem docela šílená patnáctiletá puberťačka která nenávidí španát, týrání zvířat, lži a pomluvy.. ale neříkám že taky nepomlouvám :D píšu sem moje myšlenky, přání a je z toho příběh o Ivči, moje věrná kopie. Není to moje kamarádka.. prostě jsem to já v její podobě. Ona je hezká, s krásnou postavou, tmavými vlasy s růžovou, modrou a někdy červenou ofinou. A jestli chcete znát její příběh a moje přání tak čtěte dál... ;)

Překvapený brouk..

23. ledna 2012 v 21:21 |  konečně patnáct!
A tak bloudím poloprázdnými ulicemi a hledám tu správnou odbočku ven z vesnice. Pryč od všech starých pomlouvačných tetiček, které se schovávají za milé úsměvy a taky od těch "největších borců", které neuvidíte jinak, než s kapucí na hlavě a nekalýmí úmysli v hlavě. Konečně jsem to našla. Už jen pár kroků a budu úplně izolovaná od všeho. Téměř vidím tu moji lavečku, kterou před několika lety vyrobil můj děda přesně na míru na tohle místo. Kromě nás dvou o tomhle malém ráji nikdo neví. Moc lidí kolem prošlo, ale ani jeden z nic se nedíval kolem sebe. Všichni někam spěchají. To je jejich mínus. Teď jsem postřehla nějaký pohyb, ale děda to nebyl. Něco růžového, a taky červeného. A ta vůně... přímo andělská..to budou ty růže. Počkat! Kde se tam vzaly růže?! Rostla tam nanejvíš nějaká sedmikráska, občas pampeliška.. ale růže nikdy. No tak to jdu proskoumat. Už tam vidím líp. Vypadá to jako nafukovací balónky. A rozvěšuje je někdo v modré bundě. "Kdo má modrou budnu?" ptám se šeptem Alfy (můj pes) a taky trochu sama sebe. Tu sem vidělajen na Davidovi nebo na mojí mamce. Takže to bude David. To je ale překvapení. :) Čím víc se přibližuju, tím větší mám strach. Ani nevím proč. Sama jsem chtěla, aby to bylo něco výjmečného, ale tak nějak se bojím. Celou dobu je David ke mně zády, takže ho docela překvapím veselým pozdravem "Ahoj broučku!". Rychlostí blesku se otočí a sleduje, kdo ho to vyrušil. Když tam uvidí stát jen mně a ne žádnou příšeru nebo hejkala, docela si oddychne, ale pak si něco uvědomí a začne mluvit šťstně, ale podrážděně "Ahoj beru, co ty tady tak brzo? Neměla jsi přijít až za půl hodiny?" co? kdy? jak? proč? a pak mi to došlo "Já jsem něco pokazila, že? jestli jo tak se moc omlouvám, ale celý den jsem u sebe neměla mobil. Dokonce ani teď nemám." vysoukala jsem ze sebe omluvu...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama