Takže lidi :D může vám být jedno jak se jmenuju :P stačí když víte že si říkám *VéRa* :D asi si myslíte že se jmenuju Veronika ale taky můžu být Alžběta, Iva, Karolína :D no to je jedno :D jsem docela šílená patnáctiletá puberťačka která nenávidí španát, týrání zvířat, lži a pomluvy.. ale neříkám že taky nepomlouvám :D píšu sem moje myšlenky, přání a je z toho příběh o Ivči, moje věrná kopie. Není to moje kamarádka.. prostě jsem to já v její podobě. Ona je hezká, s krásnou postavou, tmavými vlasy s růžovou, modrou a někdy červenou ofinou. A jestli chcete znát její příběh a moje přání tak čtěte dál... ;)

Klepy klep.. tady je maminka!

29. ledna 2012 v 18:12 |  konečně patnáct!
"Tak já Vás tady nechám o samotě" řekne Marek a mrkne na mně. V ten moment se na mě podívá i David. Jeho výraz říká něco jako "On o to ví?" ale nevěnuju tomu moc velkou pozornost. "Tak to budeš stráášně hodný" oplatím mu to. "A vrať se než bude tma, aby tě naspapal vlk." Co mu mám odpovědět? Nic mně nenapadá. Stejně už je daleko. Takže bych... "Beruško.. konečně jsme sami!" To zní, jakoby mu Marek vadil. Ale to je jedno. "Máš pravdu. Od včerejška to byla celá věčnost." Tak miluju ty jeho polibky! Sladké a vášnivé. Až se mi z toho dělá mráz na zádech. "Brrr." "Copak miláčku?" ptá se starostlivě. "Nic.. jen .. pokračuj prosím!" MMmmmm.. jak to tak dělá?
Po několika minutách, možná hodinách se naše rty oddělili. Vůbec jsem si nevšimla, že jsme se přesunuli do Davidova pokoje.
Byl plný moderní techniky. V jednom rohu byla velká postel, ale nebyla dřevěná jako moje. Její nohy byly šedé a pravděpodobně železné. Bílé prostěradlo skvěle doplňovalo černé povlečení. Vedle stál šedý noční stolek. Vlastně celý pokoj byl černo-šedo-bílý.
A když jsem si všimla, že už nemám ani tričko, začala jsem ho taky svlékat. Projela mnou vlna vášně, jako blesk v letní bouřce. Bylo nám oběma jasné, k čemu dojde...
"Davíkdu! Davčo!" KLEP KLEP! "tady je maminka!"
Tak tomu se říká zákon schválnosti! "A doprkýnka! Rychle se obleč a dělej jakoby nic.." dával David rozkazy. A tak jsem poslechla, ikdyž to nenávidím. Jěště mrknu do zrcadla a pak jsem jen seděla na posteli. Tváře rudé jako rak, ale s tím se nedá nic dělat...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama