Takže lidi :D může vám být jedno jak se jmenuju :P stačí když víte že si říkám *VéRa* :D asi si myslíte že se jmenuju Veronika ale taky můžu být Alžběta, Iva, Karolína :D no to je jedno :D jsem docela šílená patnáctiletá puberťačka která nenávidí španát, týrání zvířat, lži a pomluvy.. ale neříkám že taky nepomlouvám :D píšu sem moje myšlenky, přání a je z toho příběh o Ivči, moje věrná kopie. Není to moje kamarádka.. prostě jsem to já v její podobě. Ona je hezká, s krásnou postavou, tmavými vlasy s růžovou, modrou a někdy červenou ofinou. A jestli chcete znát její příběh a moje přání tak čtěte dál... ;)

"ANO!!" potřetí..

17. ledna 2012 v 21:53 |  "ANO!!"
Tak a zbývá už jen hodina. Lidi se začínají scházet. Náš krásně vyzdobený sál se pomalu ale jistě mění v pavilon opic. Bývalí žáci si vyřizují účty se starou školou. "Nemuseli by nám kazit tu výzdobu" slyším ze všech stran a také si to myslím. Dali jsme si na tom hodně záležet. Kolik práce nám dalo nafouknout modré a stříbrné balonky héliem a připevnit je ke stolu, nádherně nachystat ubrusy a taky kolem celé velké místnosti pověšet tyrkysovostříbrné řetězy z krepového papíru. Ráno to vypadalo úžasně. Dokonale k sobě ladící barvy skvělě doplňovali jindy téměř prázdný sál. Řekli jsme si že to bude dokonalé a bylo.. a taky ještě bude! Tu hodinu využiju k obhlédnutí všech hostů, jestli je tady někdo známý. Bezmyšlenkovitě se loudám místnostmi přístupnými pro veřejnost a mezi těmi mnoha opičími tvářemi hledám jen tu JEHO! Ale nikde nic. Vždyť mi slíbil že přijde! Se smutným výrazem na tváři se vrací zpět za svými spolužáky. Ale najednou mně něco napadlo! Vždyť je ještě jedna místnost kde jsem nebyla. Rychlostí blesku se řítím nahoru po schodech. Sleduju všechny ty hlavy z výšky. Jen některé z nich poznám, ale vím, že JEHO bych poznala pokaždé. Ale zase nic. Už si opravdu myslím že nepříjde. To je od něho hnusná zrada. A tak se zase vracím. Potkávám učitele a všichni se ptají co mi je. Prosím už toho nechte! Jsem smutná! No a co?! Nechte mě na pokoji nebo budu mít jestě horší náladu...jestlito vůbec jde. Raděj odpovímjen pouhé "Nic." i když vím, že mi to nikdo nevěří. "Ivuš? beruško moje.. copak ti je?" zase chci říct to moje "Nic" ale vím, že jemu jedinnému by to jako odpověď nestačilo a tak sa mu raděj bez rozmyšlení vrhnu do náruče. "Myslela jsem že nepříjdeš.." řekla jsem mu smutně a snažila jsem se neplakat, abych si nerozmazala oči. "Ale miláčku můj vždyť sem ti to slíbil! A já sliby dodržuju! A neplač už.. jsem tady s tebou..."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 leel leel | 18. ledna 2012 v 16:58 | Reagovat

Je to fakt mazaně napsany..Mohla bys psát knihu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama