Takže lidi :D může vám být jedno jak se jmenuju :P stačí když víte že si říkám *VéRa* :D asi si myslíte že se jmenuju Veronika ale taky můžu být Alžběta, Iva, Karolína :D no to je jedno :D jsem docela šílená patnáctiletá puberťačka která nenávidí španát, týrání zvířat, lži a pomluvy.. ale neříkám že taky nepomlouvám :D píšu sem moje myšlenky, přání a je z toho příběh o Ivči, moje věrná kopie. Není to moje kamarádka.. prostě jsem to já v její podobě. Ona je hezká, s krásnou postavou, tmavými vlasy s růžovou, modrou a někdy červenou ofinou. A jestli chcete znát její příběh a moje přání tak čtěte dál... ;)

"ANO!!" poosmé..

22. ledna 2012 v 14:58 |  "ANO!!"
To je dnes den zírání nebo co? znělo mi v hlavě, když jsem procházela mezi kupou spolužáků za Tomem. "Drby se roznáší rychle." řekl mi kysele. "To je mi ale pěkné přivítání" říkám a vyplazuju na něj jazyk. Je to divné. Už se vůbec nebojím. Prostě vím, že už je to všem jedno. "Tak jdem na to lidi" zvolala radostně učitelka. Měla z toho vydařeného předtančení obrovskou radost a tak nějak doufala, že to druhé dopadne stejně dobře. Tuhle větou vykouzlila všem úsměv na rtech. Všichni se těšili. Začala hrát hudba. Šli jsme svižným krokem na svoje místo a usmívali se na známé. Už nebyl ani náznak strachu. Tak nějak to všichni odtančili bez chyby. Po celou dobu lidi tleskali, pískali a my jsme si to užívali. A konec. Někteří už odcházeli domů, jiní zůstávali témeř do svítání tak jako já. Kapela stále hrála a my jsme tančili a dělali nejrůznější blbosti. Tím "my" myslím mě, Davida a Áďu. "Začínají mě bolet nohy. Jdu si sednout a vy si klidně tančete dál." tak jsem je tam nechala a šla jsem se usadit k našemu stolu a dala jsem se do přemýšlení.. Je to divné. Strašně rychle to utíká. Teď je leden, zachvíli se dávají přihlášky na střední a všechno bude jiné. I když naši školu a spolužáky moc nemusím, tak se mi nechce jít pryč. Všechno bude odznova. Nový kamarádi... na co? stačili by mi ti, kterémám teď. Pohádka ze základky končí a my jdem dál. S kamarádkou z jiné vesnice se uvidíme jednou za čas. Taky strašně mi bude chybět. Ale co s tím teď? Musím se přispůsobit. Až na stará kolena budeme sedávat na lavičce v parku a vzpomínat, jak nám bývalo dobře.....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama